Zajímavosti o Itálii a Italech:

Ve větších městech na kopci (Siena, Orvieto ad.) se do centra dostanete uzavřenou lanovkou (platí se) nebo po eskalátorech (zdarma).

Další tip se ukáže za: 8 sekund

Vše o Itálii

O Itálii

Školství a školy v Itálii

V Itálii začíná povinná školní docházka v 6 letech. Letní prázdniny jsou zde neuvěřitelné 3 měsíce, v termínu od poloviny června do poloviny září. Na Sicílii letos začínaly 12.června a začátek dalšího školního roku oznámí Ministrestvo školství prostřednictvím médií začátkem září. Ovšem toto dlouhé volno je tvrdě zaplaceno chozením do školy po zbytek roku každý týden od pondělí do soboty. Hodnocení ve školách je pro neitala krapátko nelogické, inu jiný kraj jiný mrav. Stupnice se pohybuje v rozmezí 10-1, kdy 10 je za excelentní znalosti a dostává se ve zcela výjimečných situacích a z nějakého neznámého důvodů vše od 4 dolů stojí za starou belu.

Jak vznikla italská vlajka a proč má zelenou, bílou a červenou barvu

Italská vlajka (trikolóra) je tvořena třemi svislými pruhy v typických národních barvách: zelená, bílá a červená. 

Vlajka vznikla v roce 1796, když byla vytvořena lombardská národní garda a následně italská dobrovolná „lombardská“ legie. Barvy navrhl Napoleon, který měl v oblibě právě zelenou (podobná trikolóra se však objevila již při studentských demonstracích v Bologni roku 1795). V roce 1797 se stala vlajkou republiky Cisalpinské a roku 1802 republiky Italské (přeměněné v letech 1805 - 1814 na Italské království, které Napoleona zradilo). Restaurace se dočkala roku 1848, kdy ji učinil sardinský král Viktor Emanuel II. svou vlajkou a do jejího středu přidal znak savojského domu - bílý kříž na červeném, modře lemovaném štítě. V této podobě se trikolóra stala roku 1861 vlajkou sjednocené Itálie. V roce 1946, kdy se země stala republikou, byl královský znak z vlajky odstraněn. V současné podobě se používá od 19. června 1946 a byla oficiálně přijata k 1. lednu 1948.

Zelená barva symbolizuje louky a kopce, bílá alpský sníh a červená barva krev prolitou v bojích za nezávislost Itálie. Podle náboženského výkladu znamená zelená barva naději, bílá víru a červená barva křesťanskou lásku. O něco zajímavější je také přirovnání k nejoblíbenějším italským ingrediencím: zelená bazalka, bílá mozzarella a červená rajčata. Barevné složení vlajky zůstává stejné už od roku 1797

 

Caligula

Císař Caligula miloval gigantické lodě Myslíte si, že gigantické stavby či dopravní prostředky jsou výsadou moderní doby? Omyl! Zdá se, že lidé zbožňují velikost odjakživa. Ve velikosti staveb se totiž může zrcadlit velikost panovníka, který je rozkázal postavit. Není divu, že nejvíce obrovitých staveb rozkázali postavit ti nejmocnější vládci, mezi které patřili i římští císaři. Mezi římskými císaři, v jejichž rukou se nashromáždila největší moc, jakou kdo v jejich době měl, snad nebyl proslavenější výstředník než císař Caligula. Za krátkou dobu své vlády stihl napáchat tolik ohavností, že jej dodnes považujeme za ten nejvíce odstrašující příklad špatného vládce, který dějiny znají. Poněkud přísné soudy antických spisovatelů však řada dnešních historiků zmírňuje. Caligula nastoupil na trůn jako nevyspělý a nepřipravený muž a nedokázal proto své vášně držet na uzdě. Byl proto císařem krajně neoblíbeným a antické zprávy o jeho krutosti jsou právě z tohoto důvodu často nadsazené. Když ale dojde na konkrétní archeologické nálezy, není už o čem hovořit. Jeho výstřednost jen máloco ilustruje tak krásně jako obří lodě, které si nechal postavit. Krátká vláda šíleného tyrana Caligula se ujal vlády po smrti svého ochránce, císaře Tiberia, jako 25letý mladík, tedy v roce 37. Počátky jeho vládnutí nenaznačovaly, že by se měl později stát legendárním krutovládcem. Zprůhlednil finanční hospodaření státu, potrestal špatné úředníky a zvýšil rozhodovací pravomoci soudů. Zavedl také řadu řečnických klání a nechal opravit a dostavět řadu významných staveb. Po několika měsících své vlády však onemocněl (pravděpodobně mozkovou encefalitidou) a na trůn se navrátil jako šílenec a zvrhlík. Principát, tedy forma vlády, kdy byla panovníkova moc omezována senátem a konzuly, se v jeho rukou zvrhl v tyranskou samovládu. Řídil se totiž heslem, že je mu dovoleno vše vůči všem. Nechal přivézt z Řecka sochy bohů, odňal jim hlavy a místo nich nasadil svou, později dokonce nechal uctívat sám sebe jako božstvo. Dopouštěl se incestu s vlastními sestrami, neměl ohledy ani na manželství a bezohledně si bral ženy všech svých poddaných. Během své krátké vlády dokázal promarnit veškeré státní jmění. Není proto divu, že jeho krátkou vládu ukončilo v roce 41 spiknutí v elitní jednotce císařské stráže, tzv. pretoriánské gardě. Po Caligulově smrti byl císařem prohlášen jeho starší strýc Claudius. Obelisk z Egypta Turista, který navštíví dnešní Řím, většinou nemine letiště Fiumicino, hlavní letecký uzel ve středoitalském Laziu. Jen málokdo však už ví, že část tohoto letiště slouží také jako muzeum římského námořnictví. A proč právě letiště? Důvod je prostý. Při stavbě jeho základů narazili dělníci na zbytky přístavu, který v císařských dobách spojoval hlavní město Římské říše se světem. Jejich objev přímo potvrdil antickou zprávu, kterou známe od římského přírodovědce a historika 1. století n.l. Plinia Staršího. Plinius popisuje potopení obrovské lodi, kterou nechal vystavět právě císař Caligula. Ve svém megalomanství chtěl totiž přivézt obelisk, který měl být umístěn na tehdejším Caligulově Circu, dnes náměstí Sv. Petra v Římě, až z dalekého Egypta. Loď, která obelisk z Egypta dovezla, měřila 104 metrů a uvezla posádku o počtu až 800 mužů. Materiál z potopené lodi však nalezl snadno své využití – posloužil k výstavbě základů majáku přístavu, který se na počest Caligulova nástupce nazývá přístavem Claudiovým. Caligulova vášeň pro obrovité stavby se ale zjevně postavením lodi pro egyptský obelisk zjevně nevyčerpala. Lodě na dně jezera Jezero Nemi leží asi 25 kilometrů jižně od Říma uprostřed Albánské vrchoviny (Colli Albani). O tom, že se na dně jezera ukrývá vzácný poklad, si vyprávěli lidé z okolí po celá staletí, i místní rybáři si o něj čas od časů potrhali sítě. Po celou tu dobu tlely v jezerním bahně zbytky dvou obrovitých lodí, které zde byly postaveny z příkazu pološíleného císaře. Caligula totiž jezdil k jezeru Nemi rád »na rekreaci«. Nádherná přírodní scenérie jezera, ukrytého v chladivém stínu bývalých vulkánů, mu dávala zapomenout na vedra a politické intriky hlavního města. A jak vlastně došlo k potopení lodí? Jedna z legend praví, že lodi nechal poslat ke dnu sám Caligula, který se sám ze břehu kochal katastrofickou scénou zničení tak obrovsky nákladného díla spolu i s celou posádkou. Nedostatek drahých kovů na palubách vraků však napovídá, že tento příběh bude asi přece jen pouhou legendou. Historikové přišli s mnohem pravděpodobnější verzí příběhu: Podle nich některý z Caligulových nástupců na trůnu rozkázal všechny drahé kovy z lodí odnést a jakožto vzpomínku na nenáviděného císaře je nechal poslat ke dnu. Krátký druhý život plovoucích ostrovů V průběhu následujících staletí se lidé neustále pokoušeli vyzvednout ze dna jezera alespoň část utonulých plavidel. První pokus o jejich vyzdvižení, který inicioval kardinál Prospero Colonna, se proto odehrál již v roce 1446. Pokus byl však neúspěšný a vedl pouze k jedinému – nenávratnému poškození nástaveb, které z lodí dělaly »plovoucí domy«. Až v roce 1928 přišel Benito Mussolini, který si vždy dával záležet na spojení svého jména s velikými římskými císaři, s grandiózním plánem. Namísto pracného potápění se pro jednotlivé části lodí navrhl celé jezero rovnou vypustit! Inženýř Guido Ucelli tedy na jeho rozkaz proboural v okolních skalách tunel a zbudoval v něm akvadukt, který z jezera odčerpával 130 tisíc kubíků vody denně. Po necelých třech letech (v roce 1932) voda konečně opadla o celých 18 metrů a odhalila rozpadající se zbytky dvou obrovských lodí. Pro restaurované vraky a a jejich vybavení (např. lodní kotvy, mramorové sloupy a bronzové sochy) nechal Mussolini na březích jezera zbudovat muzeum, které bylo slavnostně otevřeno 21. dubna 1940 na počest 2695. výročí založení Říma. Sláva muzea měla však jepičí život. V roce 1944 padlo za oběť ohni, rozpoutaném v důsledku válečného konfliktu. Dvě obrovská plavidla A jaké lodě tedy vlastně po jezeře Nemi pluly? První z nich, »Palácová loď«, byla 67 metrů dlouhá. Caligula si ji nechal zbudovat jako rekreační sídlo pro sebe a svou družinu. Nesla na sobě jednu velkou a několik menších nástaveb, vzájemně spojených chodbami. Volný prostor plavidla byl vyzdoben mramorovými sloupy a sochami. Druhá z lodí, která měřila ještě o téměř pěr metrů více, na sobě nesla chrám, s největší pravděpodobností zasvěcen bohyni Dianě (viz rámeček). Chrám byl umístěn v zadní části plavidla, zatímco na její přídi stále menší čtvercová budova. Mezi oběma částmi lodní nástavby byla menší »kolonáda«, opatřená lavičkami. Ve vracích bylo nalezeno i vodovodní potrubí, které napovídá, že na lodi se také nacházely i fontány a zahrady. Obě lodi byly zhotoveny z borovicového, jedlového a dubového dřeva a jsou dodnes důkazem nejvyšší kvality řemeslné práce římských stavitelů. A jaké důvody Caligulu k vybudování tak nákladných plavidel vedly? Lze těžko pochybovat o tom, že to bylo něco jiného, než jeho megalománie. „To, co chtěl skutečně udělat, bylo znovu stvořit obrovská helénistická rekreační plavidla ptolemaiovských králů Egypta a nejen se jim vyrovnat, ale ještě je předčít,“ říká klasická archeoložka Lori-Ann Touchettová (viz rámeček). Císař »Botička« Třetí z římských císařů, Gaius Caesar Augustus Germanicus, se narodil 31. 8. ve 12. roce nového letopočtu. Jméno Caligula, pod nímž vstoupil do dějin, nebylo tedy jeho vlastním jménem, ale přezdívkou. Malý Gaius se totiž záhy po svém narození stal maskotem armády svého otce, vojevůdce Nerona Claudia Germanica, staršího bratra pozdějšího císaře Claudia. Jeho matka, Agrippina Starší, jej oblékala do miniaturních dětských šatů a vystavovala před nastoupené vojáky, kteří mu právě udělili nepříliš lichotivou přezdívku, kterou ješitný mladík po celý život nesnášel. Slovo »caligula« totiž znamená »botička«. Caligulův otec Germanicus zemřel velmi záhy, již v roce 19, a jeho matka ze strachu před mocí císaře Tiberia pobývala s dětmi většinou u jejich babiček. Oko mocného Tiberia však na mladém Caligulovi se zalíbením spočinulo a jako devatenáctiletého mladíka jej začal zvát do své rezidence na ostrově Capri. Podle římského historika Seutonia se zde oba oddávali nejrůznějším sexuálním výstřelkům a se zvláštním zalíbením mučili lidi odsouzené na smrt. Diana od jezera Nemi Římská bohyně Diana je obdobou řecké Artemidy, tedy bohyně spojované s lovem, divokou přírodou a pannenstvím. Významným centrem jejího kultu bylo právě jezero Nemi (lat. Nemorensis Lacus)v italské oblasti Lazio, jemuž se také přezdívalo Speculum Dianae (Zrcadlo Dianino). Zpočátku zde byl pouze posvátný háj, který byl později nahrazen chrámem. Kult Diany Nemorensis (tj. bohyně hájů) má s největší pravděpodobností původ už u dávných Etrusků, kteří obývali území dnešní střední Itálie v době mezi 8.–4. stoletím př. n. l. Knězem svatyně byl vždy uprchlý otrok, kterému zbývala jen jediná možnost, jak se dostat do svého úřadu – musel zabít svého předchůdce. Jakmile se otrok jednou stal knězem, musel své postavení obhajovat vždy, když některý další uprchlý otrok utrhnul ratolest z posvátného stromu Dianina a vyzval jej tak na souboj. Zvláštní krvelačnost tohoto kultu sváděla pozdně antické autory (Strabóna, Pausánia, Servia) k domněnce, že takto násilnické uctívání Diany muselo být do Itálie přeneseno z řecké oblasti, konkrétně z Tauridy (dnešní poloostrov Krym) už dávným homérským hrdinou Orestem. V Řecku a zvláště v jeho maloasijské části totiž patřil kult Artemidy k těm nejkrvelačnějším vůbec. Největší lodi starověku Město Syrakusy, které se nachází východním pobřeží Sicílie, patřilo k nejvýznamnějším městským státům Velkého Řecka (Magna Graecia), tedy státům mimo pevninské Řecko. Syrakusy proslavili především dva lidé, kteří byli takřka přesnými současníky. Prvním z nich byl král Hieron II. (270–215 př. n. l.), který nechal vystavět do té doby největší loď, kterou antický svět spatřil. Tím druhým byl pak největší z antických matematiků a fyziků – Archimedés (287–212 př. n. l.), podle jehož návrhu byla postavena. Syracusia, jak se loď nejprve jmenovala. Byla dlouhá 55 metrů a dokázala pojmout přes 500 lidí. Král Hieron II. později daroval loď egyptskému panovníkovi Ptolemaiovi III. Loď byla přejmenována na Alexandrii. Obrovité lodi se zřejmě egyptským panovníkům zalíbily. Aby také ne – dokonalejší manifestaci královské moci už si lze stěží představit. Jeho syn následník, Ptolemaios IV. Filopatór nechal proto údajně vystavět lodi ještě mnohem větší. Thalamegos měla měřit dokonce 115 metrů a Tessarakonteres dokonce 130 metrů! Dlužno dodat, že existence žádné z těchto lodí nebyla doložena archeologickým nálezem.

 

Pošty v Itálii, italská pošta - otevírací doba, informace

Hlavní italské pošty jsou otevřeny obvykle od pondělí do soboty od 8.30 do 19.30. Ostatní pošty budou pravděpodobně v provozu od pondělí do pátku od 8.30 do 17.00
a v sobotu od 8.30 do 12.00 a pošty v menších městech nebývají v sobotu otevřené vůbec. V poslední pracovní den v měsíci zavírají pošty o hodinu dříve. Známky (francobo/
111 se prodávají i v trafikách, obchodech se suvenýry a v turistických letoviscích.

Italský poštovní systém patří k nejhorším v Evropě, naléhavou zásilku doporučujeme poslat expres (espresso). Dopisy lze zasílat poste restante na kteroukoli italskou poštu.
Označte je fermo pasta.

Itálie - informace v kostce a troška historie

Ze všech evropských zemí je Itálie tou, již lze zřejmě nejobtížněji stručně charakterizovat. Je to moderní, průmyslová země. Je zemí určující módní styly a její návrháři jsou světově uznávanými autory nejlepších módních kolekcí. Současně je však také do stejné míry středomořskou zemí se vším, co k tomu patří. Velkou část její rozlohy zabírá zemědělská půda, která je zvláště na jihu stále vlastněna za téměř feudálních podmínek. Život ve městech a vesnicích po celé zemi se obvykle zastaví uprostřed dne kvůli siestě a je velmi silně orientován na rodinu a spjat s tradicemi a obřady katolické církve. Církev navzdory sílícímu skepticismu v řadách italské mládeže dosud dominuje životum obyvatel.

Itálie především vyvolává reakci. Její obyvatelé jsou nevyzpytatelní, málokdy lhostejní a v týž den se můžete jako turisté setkat s pohrdáním ostatním světem a o hodinu později zažít vřelou pohostinnost. Pokud bychom měli jmenovat jednu vlastnost společnou všem Italům, je to snaha žít naplno, která se projevuje ve stovkách místních slavností probíhajících po celé zemi, v důležitosti, kterou přikládají dobrému jídlu, v posedlosti vlastní vizáží a oblékáním a především v každodenním domácím rituálu večerní procházky
neboli passeggiaty, která je pokládána za důležitou společenskou událost a které se účastní mladí i staří ve všech městech a vesnicích po celé zemi.

Itálie byla sjednocena až v roce 1861, a proto Italové často cítí větší sounáležitost se svou provincií než se zemí jako celkem. Rozdílnost se projevuje v odlišných dialektech, kuchyních a často i v životní úrovni. Je třeba se samozřejmě zmínit o nesmírně bohatém kulturním dědictví: samotné Toskánsko má vice oceněných historických památek než jakákoli jiná země na světě. Po celé Itálii se zachoval velký počet pozůstatků z doby starověkého římského impéria, především v samotném Římě, a ve všech provinciích naleznete historické památky a umělecká díla, která se řadí k nevzácnějším na světě. 

Není však nutné, abyste se v Itálii zabývali pouze uměním a architekturou. Pokud chcete ležet na pláži, najdete zde mnoho vhodných míst: rozvoj přímořské rekreace se relativně podařilo udržet pod kontrolou a některá letoviska jsou dosud zaměřena převážně na italské turisty a nejsou poznamenána mezinárodním turistickým ruchem. Zejména na jihu jsou oblasti na pobřeží, které jsou turistům dosud téměř neznámé. Pláže jsou převážně písčité a o čistotu vody je třeba se obávat pouze v severní části Jaderského pobřeží a na Ligurské riviéře. Po celé délce země se táhnou pohoří,  na severu Alpy a Dolomity a stře dem celého poloostrova Apeniny, která jsou pro většinu Italů oblíbenou rekreační oblastí.

Na mnoha  místech lze provozovat lyžování a další zimní sporty a v pěti národních parcích, v nichž je zakázán lov - oblíbený národní sport, můžete pozorovat divokou zvěř a ptáky.

 

Zajímavosti o Itálii:

  • Itálie je poloostrovem ve tvaru jakési boty, který vybíhá do Středozemního moře. Jeho plocha či ní 301 230 čtverečních kilometrů a zahrnuje i ostrovy Sardinie a Sicílie. Vzdálenost od horní hranice země k jižnímu okraji činí kolem 1 380 km. Většina krajiny je hornatá a nejvyšší vrchol představuje Mont Blanc (4 748 m n. m.) na severu.
  • Italskou populaci tvoří přes 59 milionů lidí, z nichž bezmála 4 miliony žijí v metropoli Římě. Země je geograficky a administrativně rozdělena do patnácti regionů a pěti autonomních krajů. Dominantní etnickou skupinu tvoří Italové, menší zastoupení mají Němci, Francouzi a slovinští Italové na severu, respektive Albánci a řečtí Italové na jihu. Stále větší zastoupení zde také získává skupina muslimských přistěhovalců.
  • Itálie se v roce 1861 , za vlády krále Viktora Emanuela 11., stala národním státem. Demokratickou republikou je až od roku 1946, kdy lidové referendum monarchii zavrhlo. Parlament tvoří dvě komory, jmenovitě Senát (315 křesel) a Poslanecká sněmovna (630 křesel); obě komory získávají mandát na pětileté období. Prezident se volí na sedmileté období vždy pří společném zasedání parlamentu a regionálních zástupců. Skutečná moc však spočívá v rukou ministerského předsedy, jímž je zpravidla předseda strany s většinovým zastoupením v Poslanecké sněmovně.
  • Průměrná rodina má 1,27 dítěte, což odpovídá nejnižší porodnosti v Evropě - a 20% populace je starší 55 let.
  • Průměrný Ital spořádá 25 kg těstovin ročně a celý národ vypije za stejné období neuvěřitelných 14 miliard šálků kávy.